Mirčina svatba

Dlouholetá kamarádka Mirka Vytvarová mi oznámila novinu, že se bude vdávat. Po devíti letech společného života si konečně vezme milovaného Standu! Jedním dechem dodala, že doufá, že jí vytvořím šaty, šperky i vše, co k tomu patří – zejména duševní oporu…

 Myslím, že byl právě únor, Mirka plánovala svatbu na září, takže zdánlivě spóóóusta času! Chtěla       jednoduché svatební šaty, možná i kalhoty – něco na způsob jednoho z modelů, které viděla na mé   minulé módní přehlídce. Slušel by jí, takže jsem dotvořila několik návrhů na dané téma. Byla   nadšená – prý je to přesně ono, jen si „připřála“ a sama dokreslila límec. Nejraději mám spokojené   nevěsty, které vědí, co chtějí, to je pak radost s nimi tvořit! S Mirkou rozhodně také – těší se ze   života, i z maličkostí, ví, co chce a navíc je pro každou šílenost. Svatební oděv jsme však pojaly   s respektem k dané události. Navrhla jsem praktické kamarádce, že slavnostní model uděláme   variabilní, takže později využije jednotlivé součásti i na běžné nošení. (Snad mohu předem   prozradit, že zmiňované svatební šaty skutečně ani po svatbě neleží ladem na dně skříně, i když…)

            Abychom v praxi podpořily její i mé názory na „to pravé“, zašly jsme do dvou-tří půjčoven   svatebních oděvů, kde vyzkoušela jiný styl oblečení, než nosí. Mirka stejně tak jako mnohé   sportovně se oblékající ženy překvapeně zvolala, že netušila, jak moc by jí to mohlo slušet. Žádné   konkrétní šaty nás sice absolutně nezaujaly, přesto byla návštěva půjčoven užitečná. Z nevěstiných   úst totiž dobrovolně zaznělo, že chce opravdovou velkolepou svatební róbu! Rajská hudba pro mé   návrhářské uši.

 Jenže: Během příprav, v době kdy stále ještě bylo na vše dost času, se ukázalo, že Standova   snoubenka brzy musí na operaci kolena. Pořád byla šance vše stihnout, přestože zakrátko bylo
 jisté,  že jí budou operovat i druhé koleno, což obnášelo další pobyt v nemocnici a další zhruba dva   měsíce s ortézou. Mirka byla statečná, pobyt v nemocnici pojala téměř jako dovolenou od obvyklých povinností. Mimochodem, vždy když jsem ji šla do nemocnice navštívit, přála si, ať přinesu krabici šperků, že se chce kochat pohledem; spřízněná bytost v nemocném těle, nacházející povzbuzení v mých výtvorech – to mě pochopitelně, jako všechny autory, převelice potěšilo. Navíc ze svého lůžka v zeleném pokoji dělala skvělou reklamu po celém patře, takže šperkovnici jsem vždy odnášela téměř prázdnou, naopak peněženka po zásluze „přibrala“; dokonce jsme tam dohodly výstavu v přímoří. Ale na mou duši přísahám, že jsem tam chodila za ní, za mou kamarádkou Mirečkou z důvodů ryze osobních a nikoli komerčních!

Čas se krátil, nadšení neutuchalo. Poněkud se zpožděním, resp. s návrhem hotovým již několik týdnů, se jednou Mirka zeptala svého nastávajícího: „Hele Stando, v čem bych se ti vlastně na svatbě líbila? Něco romantického, slavnostního, nebo neformálně?“

Očekávala samozřejmě, jako v tu chvíli každá z nás, logickou odpověď, že bude krásná ve všem; případně by podle něj měla mít něco krátké nebo naopak dlouhé, široké či úzké. Avšak nic podobného nezaznělo. Standa odpověděl: „Mně je to jedno, třeba v pytli od brambor“. (Když to vezmeme pozitivní logikou, je to vlastně velmi benevolentní odpověď, jasně naznačující, že ženě sluší vše; škaredou by totiž o ruku určitě nepožádal… Možná se rád nechá překvapit. A také musíme vzít do úvahy, že muž řeší v životě mnohem důležitější otázky týkající se míru, rostoucích cen ropy, kdo vyhraje mistrovství světa, apod.)

Druhý den jsme šly s nevěstou vybírat látky na vysněný svatební model. V jednom z obchodů mi reprodukovala snoubencův názor na její šaty pro onu zásadní událost. Vzápětí jsme se na sebe podívaly, rozsvítily se nám oči… Bez dalších slov nám bylo oběma vše jasné! Zavedla jsem ji v obchodě o pár metrů dál a ejhle, našly jsme. Pytlovinu. Dokonce několik druhů! Hned jsem spočítala spotřebu a koupily jsme. Šaty jsem později doma vlastnoručně v rámci úspor času i peněz ušila, což jinak už dávno sama nedělám; ale kámoška je kámoška. A pokud krom dobrého vkusu má navíc i nezměrnou odvahu pro „originalitu“…

Nadále jsme sháněly materiál i na ty „původní“ šaty, dlouho marně. Když už jsme konečně objevily vhodnou látku, švadlena si zlomila ruku a krejčovský salon, se kterým jsem tehdy rovněž spolupracovala, měl po dobu zbývající do svatby dovolenou. Riskovat nové švadleny nebyl čas, takže navzdory mírnému smutku z nerealizování vytoužených šatiček, necelé tři týdny před událostí přišla ke slovu půjčovna.

Nabídka jednotlivých firem se nijak zvlášť nelišila – nic moc, spíše vůbec nic. Navíc jsme byly trochu v nevýhodě, paradoxně kvůli Mirčiným přednostem, které se do většiny nabízených modelů prostě nevešly, nejednalo-li se o šaty typu stan, které by zcela popřely půvab její velmi ženské postavy. Času stále ubývalo… Ale zázraky se dějí. V buštěhradské půjčovně 12 dnů před svatbou dostali nový model: bílý korzet bez ramínek, s vínovým zdobením, vínová sukně. V rámci omezených možností konečně to pravé. Problémíček tu sice ještě byl - sukně byla příliš dlouhá, můj návod jak mohou v půjčovně dočasně zkrátit šaty, aniž by poškodili jemnou látku, nepomohl. Nebyly jsme však ochotné přemýšlet o tom, jak bude Mirka chodit v sukni o 25 cm delší, na pro ni nezvyklých podpatcích, s ortézou, berlí, kyticí a nervozitou, hradními stezkami v kopcích. Naštěstí později v půjčovně můj návrh přece jen využili a nevěsta se za pár dní mohla vydat k oltáři beze strachu, že si nedobrovolně po prvním kroku a kratičkém letu prohlédne zblízka chodník.

Když jsme měly šaty, bylo na čase řešit i šperky. Ten na míru - svatební „dlouhý mnohovis“ jsem vytvořila předem, ale v záloze jsem jako obvykle měla i další „kousky“. Ten „na míru“ kamarádku nadchl, ovšem nejen On… Mirka se nemohla rozhodnout, o žádný nechtěla přijít, tak si je v ten velký den vzala na sebe oba najednou.                                                                                                                                 

Večer před svatbou přijela Mirka i s kadeřnicí ke mně, aby tu přespaly. Ráno 8. září, v den, kdy se před deseti lety vdávala její sestra Míša, jsme jely k Mirce na chalupu. Hvězdu dne oblékly do půjčeného obřadního roucha, kadeřnice načesala, já nalíčila. Zkonstatovaly jsme, že je opravdu nejkrásnější nevěstou jakou kdy svět viděl. Vážně byla překrásná! Přijelo pár svatebčanů… první fotky, kamera… (Fotit Mirku nebylo snadné – je totiž geniální profesionální fotografka, ale sama se fotí velmi nerada.) Nevěsta nenápadně za záclonou pozorovala ženicha, (něco přivezl, ale zůstal venku) a rozplývala se štěstím, protože mu to opravdu moc slušelo. Pořád opakovala, jak je ten Standa krásný a ona se na něj prostě nemůže vynadívat.  To je přece úžasné po devítiletém soužití!

Ženich s několika svatebčany odjel napřed, poté jsme se i my spolu s dalšími hosty vydali na cestu – na chalupu novomanželů, centrálu svatebního dne, a pokračovali v přípravách na tu velkou chvíli. Krom jiného jsme s nevěstou improvizovaně nahradily některým svatebčanům součásti jejich slavnostních oděvů, které zapomněli doma – včetně např. dětských botiček (chlapeček si prostě vzal ty sportovní, ve kterých přišel), a vyřešily ostatní nečekané potíže. Největší přehled o tom, kdo má co udělat, kde co je, kam to přemístit, i kdy je ke všemu vhodná chvíle, měla nevěsta. Byla tedy ostatními nejčastěji dotazována, dle správného zákona schválnosti nejvíc ve chvíli, kdy jsem jí domalovávala rty. Proto líčení zabralo poněkud delší dobu, ale stihly jsme to. Mezi tím přišlo několik dam a k mému překvapení si od Mirky půjčily na obřad její další šperky, které má ode mne :-). Že udělá ze své svatby módní přehlídku, to jsem vážně nepředpokládala!                                       

Nastalo finále příprav – dooblékla jsem nevěstu do originálního svatebního modelu:

Popis „šatů“: Pytel.

Z prosté juty, kolem ramen volán z vytřepené velmi řídké pytloviny – v přední části jeden jemný proužek, shodou okolností ve stejně vínové barvě, jako vzor „spodních“ půjčených šatů. Volán je na gumu, takže obléknout modelový pytel trvá maximálně 10 vteřin, svléknout 3 vteřiny. Šaty jsou dlouhé ke kolenům, spodní lem je prodloužený a volně zahnutý dovnitř, na kraji je guma – tu má Mirka v pase. Do vzniklé kapsy jsme schovaly sukni „opravdových obřadních“ šatů, takže nikdo z nezasvěcených nemohl tušit, že pod neforemným pytlem je ukryta další vrstva, natož dlouhá róba.

            Postupně jsme vycházeli z domu na cestu k hradu – místu konání svatby. Celá vesnice netrpělivě vyhlížela nevěstu, sousedé přitisknuti u plotů i postávající na zídkách, aby lépe viděli… Chvíli bylo ticho, některé pohledy dosti rozpačité, ale po krátkém vysvětlení, alespoň ti, kteří jej slyšeli, ocenili nápad a odvahu. Trvali na slibu, že až bude po obřadu zpět, vdaná, oděná v tom krásném, musí se jim opět ukázat a dát ochutnat dort.

Cestou na hrad na nás čekala ženichova kolona, část trasy jsme totiž jeli společně. Avšak menší část, než bylo třeba. Družina s ženichem zabloudila. Cestou někam odbočili, omylem zřejmě na jiný hrad v blízkosti toho „našeho“. Zmizení ženicha bylo v koloně nevěsty pochopitelně patřičně komentováno. Nejprve velmi vtipně – že si to rozmyslel; později, při pohledu na hroutící se nevěstu, přišly komentáře typu: „Neboj, už tu budou každou chvíli, asi jeli z druhé strany; ten mobil určitě nemá vypnutý schválně, prostě jen tady v kopcích není signál…“. Nakonec jsme se u hradu samozřejmě sešli všichni. Úzkostlivě jsme nevěstu ukrývali, aby ji ženich ani zpovzdálí nespatřil (a nepojal úmysl znovu zabloudit; vlastně Stando, chci říci – pochopili, resp. dodržovali jsme tradici, že ženich nemá spatřit nevěstu dříve, než těsně před obřadem).     

Vystoupali jsme po mnoha a mnoha schodech – i první dáma s ortézou. Svatebčané se shromáždili na nádvoří, čekali na ženicha, avšak s Mirkou za vrátky, aby ji opravdu neviděl předčasně, Přišel hned. A přišla i ta námi očekávaná chvíle.  Bratr nevěsty ji z úkrytu přivedl k ženichovi.

Standa je velmi statečný muž. Je zodpovědný, šikovný a v životě bravurně zvládl spoustu náročných situací. I tuto! Nevěstin vzhled však přece jen způsobil změnu v jeho obličeji – brada poněkud poklesla a ústa se údivem pootevřela. Celkový výraz jeho tváře ničím nepřipomínal výraz milujícího ženicha z telenovel ve chvíli, kdy ON prvně spatří JI – jak k němu přichází v nádherných šatech, s nadpozemsky všeobjímajícím výrazem zářící královny světa – jeho jiskrný mužný pohled se usměje a naplní něhou, možná se v oku zaleskne i dojemná slza…

Pochopitelně láska překoná vše, takže když se Mirka Standy zeptala, jestli si ji fakt vezme i v pytli od brambor, sice tiše a nenadšeně, ale přesto vyslovil své v ten den první životně důležité „é… ANO". Nato z davu vystoupily dvě instruované kamarádky, v mžiku „odstranily“ z nevěsty pytel a z Popelky se stala překrásná princezna. Z nezasvěcené části zástupu svatebčanů se ozvalo obdivné „Óóó!“, kombinované s oddechnutím si a smíchem.

Svatba „před námi“ měla trochu zpoždění, takže k našemu údivu jsme navzdory všem zdržením ještě chvíli čekali. Byl tedy čas všimnout si, že před časem mé varování – aby Mirka nehubla před sňatkem – bylo namístě. Některé nevěsty drží krutou dietu, ale pak těsně před svatbou pod tlakem pracujících nervů přiberou, takže šaty, které si nechají ušít na „až zhubnu“, nedopnou. Ne tak Mirka! Ta hubla rozumně a vytrvale. Šaty jí byly naopak volnější, korzet bez ramínek se maličko sunul dolů. Pokud jde o oblečení, naštěstí mám vždy řešení: kamarádky nás nenápadně obstoupily, Mirka si dle mých instrukcí speciálním způsobem upravila poprsí v korzetu, zvedla sukni, aby po dlouhé cestě autem upravila spodničku i kalhotky. Z lidí na nádvoří to pochopitelně nikdo netušil ani neviděl, daly jsme si záležet – Mirka není exhibicionistka a nikoho z nás by nenapadlo ji k něčemu takovému nabádat. Jen jsme si nějak nevšimly toho, že na hradbách kolem nádvoří právě dorazili další návštěvníci hradu. Jejich přítomnost jsme zaznamenaly ve chvíli, kdy se nad našimi hlavami ozval bouřlivý potlesk a nadšené pískání.

Hurá!!! Vezme si mě! Aneb: Z Popelky princeznou :-)

Ve svatební síni nás při vstupu přivítala nádherná gotická hudba, zpívala další kamarádka, Dáša Nová s kolegyní. Obřad byl krásný, stejně tak jako novomanželé s dětmi, místnost, hrad, počasí… Nevěsta, zvyklá fotit i svatby cizinců, kteří si snubní prstýnky navlékají na opačnou ruku než je zvykem u nás, si nechala prsten také nejprve navléci „na druhou“, ale nakonec vše dopadlo dle nejlepších možných očekávání a Rattayovi si řekli svá ANO.

Jako na každé svatbě následovalo veselí a hodování, podmínkou vstupu na oslavu byl vlastní špekáček. Aby se přítomné děti nenudily, novomanželé jim předem připravili vlastní program „bojovku“, hledání pokladu v tajném bunkru. Zvídavé starší děti jej bohužel objevily předčasně a zklamaně to okomentovaly: „Jééé, vždyť je tam zase jenom jídlo!“. Naštěstí po malém přemlouvání dospělými se začaly tvářit důležitě, protože UŽ (stejně tak, jako dospělí) vědí, a neprozradily to těm mladším, takže na nějakou dobu měli potomci i jejich doprovod – psi a kočka Žofka, o zábavu postaráno.

Svatební patrový dort nechyběl, ani jeho krájení společnou rukou novomanželů. Jakmile lehce zakrojili, dort propadl vysokým stojanem, na němž dosud velkolepě spočíval, kupodivu však i po pádu na stůl vydržel nepoškozený a byl dle očekávání vynikající.

Na hostině mi MIRČIN MANŽEL STANDA sdělil svůj názor na vzhled nevěsty: „Znám tebe i Mirku, tak mi bylo jasné, že Něco bude. Ale tohle?! To jsem vážně nečekal! Fakt dobrý!!!“.

K mé velké radosti a k pobavení hostů Mirka na zahradní hostině v modýlku dobrovolně chodila po celý večer. Prý od té doby už několikrát své svatební šaty půjčila…

Nejdůležitější však je, že jsou dodnes spolu šťastní. (Mirečko ať to platí "až navěky Amen..."♥

Aktuálně dodám, že za ty roky od svatby Mirka při práci, se dvěma dětmi, vystudovala VŠ, dnes je z ní realitní makléřka. I když dnes... Dnes je vlastně na mateřské, protože v závěru roku 2021 se Mirce a Standovi narodil třetí syn, Mireček ☺

*  *  *